Třeba v rámci DP hl. m. Prahy se poslední autobus této značky zastavil 1. července 1999 v 8.46, kdy dojel do cíle své linky. Ukončení výroby nastalo o osm let později, po dlouhé agonii v mnohém připomínající osudy jiných podniků socialistického bloku po rozpadu trhů RVHP. Kdo by dnes věřil, že Ikarus dokázal v 80. letech vystupňovat svoji produkci až ke 14 000 autobusům ročně, v té době patřil k evropské špičce a mezi světovou top 5? Kraloval zvláště v oboru kloubových busů, v nichž měl údajně až dvoutřetinový podíl na světové produkci. Tím připomínal obdobnou pozici pražského ČKD mezi tramvajemi.
Kořeny Ikarusu sahají k továrně Imre Uhryho a jeho prvnímu autobusu na bázi Fordu TT (1924). Poté se přešlo k podvozkům značek Gräf & Stift a Mavag, celokovové karoserie byly zavedeny za druhé světové války v rámci zakázky patnácti set kusů na šasi Steyr. Souběžně se v podniku vyráběly mostní pontony.
Označení Ikarus – po hrdinném letci z antické báje – nesly autobusy od roku 1949, původně patřilo jen pobočné slévárně. Se zástavbou podvozků maďarské výroby se začalo u typu Tr-3 (1949), mechanika pocházela od značky Rába, prapůvodně filiálky naší Pragy. Osvědčil se šestiválcový motor Csepel o 93 kilowattech s pětistupňovou převodovkou. Díky transferu československé technologie mohl být roku 1952 uveden městský Ikarus 66 s motorem vzadu, 28 místy k sezení a 52 ke stání. Na něj navázala ucelená řada s kapacitou 24-44 sedadel. Mezi lety 1954-1969 vzrostla roční produkce firmy šestinásobně, již tehdy se drtivá většina autobusů vyvážela.
Celý článok si môžete prečítať TU.
Zdroj: veterán.auto.cz
Be the first to comment