Vánoční vandr 2008 – jak jsme objevili RTO…

Samozřejmě nemůže být pochyb o tom, že jsem mladá dáma. Ale občas tulák, když trajdám po nocích, dlaždič stylem svého vyjadřování a bezďák lecjakou módní kreací (autorem výše zmiňovaných citací je moje maminka). Ale vandrák, to jsem ještě nikdy nezkoušela. Zkušenější kolegové budou asi mé postřehy brát tak jako vesničan Pražákovy rady ohledně kydání hnoje, ale třeba si vzpomenete na své začátky nebo se začnete dívat trošku jinak na věci, které vám přijdou teď už zcela normální.
Maminka měla pravdu, když říkala, ať si věci připravuji večer. Nikdy totiž nevíte, jak a kdy ráno vstanete. Držíce se její rady, v půl jedné v noci jsem si mazala svačinu a ve čtvrt na dvě hledala impregnační spej na pohorky. V půl druhé jsem si vzpomněla, že jsem si zapomněla vzít spacák a nedostatek bleskurychle napravila. Budík jsem si nastavila na 06:45, nenapadlo mě ovšem změnit interval dní i na víkendy…v 7:15 jsem se náhodou vzbudila. Za podpory mého realizační teamu sestávajícího z rodičů (pes bez většího zájmu o mou osobu ožvykoval čísi pantofli a můj bratr chrněl) jsem v úctyhodném čase 7:20 vyrazila na trasu. Ani kopance do dveří a úpěnlivé prosby nepřinutili sadistického řidiče autobusu k otevření dveří a vlak, který jsem poté na pokraji vyčerpání doběhla, bohužel vezl pouze písek. V 7:45 se ostatní výletníci scházeli na autobusovém nádraží  a já konečně nastupovala  do autobusu. Že mi ujela tramvaj přímo před nosem mě již ani nepřekvapilo, ale má touha účastnit se akce mi dodala nové síly a odhodlání a přestože mi prý nikdo z ostatních účastníků příliš nefandil, doběhla jsem do autobusu. Dokonce se slušnou rezervou čtyři a půl minuty. Bylo nás pouze osm, zbytek svou účast odvolal, přičemž ale jedinou akceptovatelnou výmluvou byl Markétin vymknutý kotník.
Náš výlet začal sehnáním zásob v Jednotě. Zda byla délka trasy skutečně šestnáct kilometrů nikdy nezjistíme, protože nám Zajíc občas našel zajímavou neznačenou cestičku. Nicméně jsme se po celodenní chůzi v těžkém tajícím sněhu cítili minimálně na absolvování dvojnásobku. Jisté je, že jsme si zašli 300metrů na místo s ,,kruhovým výhledem“, na nějž si Radek šetřil panáka v plastovém kelímku. Všem nám přátelsky nabídl, ale protože byla meruňkovice skutečně archivní, musel si většinu vypít sám. Já mezitím napsala téměř nepíšící tužkou zápis do ,,vrcholové knihy“, který okamžitě déšť rozpil a vítr trošinku pomuchal. Přes ,,mlhu tak hustou, že by se dala krájet“ jsme nic neviděli, tak jsme se před smrtí umrznutím spasili seběhnutím zpátky dolů.
Zuzku s Honzou jsme zanechali v  zapadlé vesnické díře. My ostatní z kategorie ,,céééé“ (šílenců, kteří chtějí vyzkoumat, co vše přežijí) jsme vyrazili  hledat vhodné místo na spaní. Svou roli při výběru sehrála blízkost studánky, ale další výběrová kritéria jsem nepostřehla. ,,Ložnici“ jsme nejprve zametli a vyluxovali od haldy větví a šišek, položili ,,podlahu“ z igelitu a na to si každý vybalil své ležení, které měl zkompletované již v batohu. Zajíc nedodržel slovo a postel si nevzal :o). I mě bylo posléze vybudováno vlastní hnízdo, i když převážně z cizích zdrojů.
Pak mě ohromili kluci s rozděláváním ohně, poněvadž byli tak sehraní, že jsem se dobrovolně zmocnila pouze funkce povzbuzovače, který je musel pouze hlasitě a opakovaně chválit a povzbuzovat, jak moc že jsou šikovňoučcí. Docela mi to šlo. Jim taky.
Setmělo se již v půl páté a to byl ideální čas na večeři. V kotlíku se uvařila písmenková polévka, v ešusu griotka a na klackách buřty. Mňam. Společné jídlo všech z jednoho kotlíku považuji za ideální ,,team-buldingovou“ aktivitu. Jen chudák Dan se nezúčastnil a pouze nás sledoval. Zapomněl totiž lžíci (ale jasně, že jsme ho nenechali umřít hlady). Pak ještě čaj s rumem a čaj bez rumu, popřípadě rum bez čaje dle chuti.
Aby se splnil sen Bláži o dvanáctihodinovém spánku, šlo se spát již v půl osmé. Respektive jak kdo. Ani včerejší ponocování do půl třetí, ranní sprint na bus ani celodenní výlet mě neutahali dostatečně, tak jsem se pár hodin docela nudila…Zajíc ještě chvilku remcal, jaký je mu hrozný vedro a že to je teda fakt na houby zimní vandr. Já osobně jsem pocit, že se postupně měním v ledový rampouch, umrzám a odpadávají mi okrajové části těla, ani nepostrádala…Popravdě mi v mém ,,drsném hnízdě s celtou“ bylo tepleji než často u nás doma a bezkonkurenčně tepleji než v loděnici :o). Radek, který ležel vedle mě, ve spánku také vybíjel přebytečnou energii, častokrát bohužel i se zvukovým doprovodem ve chvíli, kdy už jsem měla dojem, že konečně spím…
A pak jsem najednou otevřela oči a viděla světlo. A hned potom Zajíce, kterej evidentně jen vyčkával, kterýmu chudákovi si bude moct postěžovat, jak se od pěti ráno nudí a jak je celej přeleženej a kdy už se odchází… Někteří zocelení jedinci snesli k snídani i opečené buřty, zatímco normálnější část výpravy preferovala chleba se sýrem. Po našem pobytu jsme zametli veškeré stopy. Nikdo by nepoznal, že tam před několika okamžiky bylo ohniště a spíše by tipoval technoparty krtků :o). Málem nás ale prozradilo zapomenuté jídlo.
Taky jsem konečně zjistila, co to je usárna. V podstatě dva plátěné ubrousky spojené tisícem a jednou tkaničkou, do nichž je problém cokoli nacpat. Většinu svých věcí musíte pověsit na onen předmět zvenku. A že ta Zajícova pamatuje tatíčka Masaryka a France Josefa asi taktéž.
Nedělní cesta vedla podél Lomnice a Skalice a byla ještě hezčí než sobotní. Na dle Zajícových slov romantickém místě jsme si dali oběd a dokonce i čaj. Přestože to někteří berou spíše jako urážku, chovali se kluci jako správní gentlemani a jen ,,kvůli holkám“ postavili na noc plachtovou stříšku a uvařili k obědu čaj. I když obojí pak přivítali stejně jako já s Blážou.
Na každém výletě Zajíc nevnímá nic jiného než stodoly, u nichž je klíčovým parametrem, zda by se dovnitř vešel autobus a potom staré hromady šrotu, kde se snaží najít něco zajímavého. Vrcholným zážitkem tohoto výletu proto byla zrezlá střecha ,,erťáku“ v jakési zahradě. Překonali jsme soukromý pozemek a ,,skvost“ nafotili. A náhodičkou se Zajícovi podařilo vyhrabat za plotem ze země dlouhou hliníkovou lištu. ,,Hele, lišta…“ povídá mi. Jen ze srandy jsem řekla :,,Nebudeme ji brát s sebou, viď?“ a už jsem jen čuměla na záda mizejícího Zajíce vítězoslavně třímajícího zrezlý a špinavý kus plechu. Než jsme doběhli zbytek skupinky, dostalo se mi přednášky o významu tohoto kusu lišty pro lidstvo (autobusových šílenců). I já jsem doslova pro Zajícův autobus cedila krev ve chvíli, kdy jsem si rozřízla ruku o onu zákeřnou lištu při snaze ji trošku umýt. Kdyby nás totiž s milým plechem vyloučili z přepravy, Zajíc by se pokladu nevzdal a nám by nezbylo než šlapat do Prahy pěšky.
Znovu jsem si uvědomila, jak šťastný jsem člověk bez orientačního smyslu a snahy za každou cenu vědět, kudy jdeme. Radek s Danem docela trpěli při zjištění, že patnáct kilometrů, které jsme ušli, se dalo nahradit stopadesáti metry přes most v té vesnici.
Jako nejmladší člen výpravy nemám ještě chůzi tak zažitou. Tak věrna své zásadě:,,Každý den alespoň jeden držkopád“ jsem se stala zdrojem zábavy spoluvandráků. Úspěšnější byla nedělní produkce baletu v blátě, při němž by i Labutí jezero zbledlo závistí.
Radek, který nemohl s obřími puchýři na patách skoro chodit, nemohl dopustit zmeškání hokeje a i nás ostatní natolik vyburcoval, že jsme stihli autobus, o jehož existenci jsme neměli ani tušení.
Už v autobuse jsem poněkud ostřeji vnímala svoje zablácené, promočené pohorky (impregnace nefungovala), špinavé oblečení a zápach potu a kouře, ale ještě pořád jsem byla členem skupinky. Větší legrace byla, když jsem pokračovala sama vlakem domů…najednou jsem si připadala v porovnání s lidmi, kteří byli čistí, voňaví a umytí jako opravdickej správňáckej vandrák. A v mém dojmu mě ještě utvrdila průvodčí, která podezíravě porovnávala inviduum na sedačce před ní s fotkou upravené mladé dámy na legitce :o).
Pouze díky své teorii o tom, že spánek je ztráta času, jsem zvládla napsat tento článek ještě v neděli (za šest minut pondělí), kdy jsou mé zážitky nejintenzivnější.

,,Lucka, vandrák-skoroprofesionál na částečný úvazek“

2 Comments

  1. Tak to bych si taky přál, vyrazit si na jaře na procházku do přírody a narazit na takový skvost. Dají se ještě někde v zahrádkářských koloniích najít podobné kousky jako v tomto článku?

Pridať komentár

Your email address will not be published.


*


Táto webová stránka používa Akismet na redukciu spamu. Získajte viac informácií o tom, ako sú vaše údaje z komentárov spracovávané.