Příběh přeživšího autobusu 706 RTO LUX (II.)

15.4.2009 – (pokračování z 5. dubna 2009): Cesta do nového domova. Dne 15. května 2007 nastal den „D“, který zahrnoval převoz autobusu domů, absolvování evidenční kontroly a jeho převod v evidenci. Jeli jsme pro něj ve dvou s nákladním autem, protože jsem k němu dostal i nějaké náhradní díly, které by se dovnitř autobusu dost dobře nevešly. Lux od podzimu, tzn. přes půl roku stál, a tak jsem plný napětí očekával, jak se nám jej podaří oživit. Namontovali jsme akumulátory, zkontrolovali olej, napumpovali ruční pumpičkou naftu, abychom popojeli před garáž, kde byla možnost z hydrantu napustit vodu. Po stisknutí startéru se ale ozvalo pouze cvaknutí, a to bylo vše. Opakované pokusy končily stejně, zdálo se, že baterie, ač byly dobíjeny, to nezvládají. Teprve mnohem později se ukázalo, že příčina je někde jinde, ale nyní se nedalo nic dělat, muselo dojít na roztažení, na což autobus reagoval okamžitým naskočením motoru, což pro mne znamenalo velkou úlevu. Nalili jsme vodu do chladiče, dofoukali vzduch do vzduchojemů a pneumatiky, zkontrolovali osvětlení a tím jsme byli připraveni vyrazit asi na 70 km dlouhou cestu domů. Lux měl platnou technickou ze října, takže s tím také problém nebyl, jediné, co zbývalo rozhodnout, zda jet po okreskách, anebo část cesty absolvovat po dálnici bez krabičky na mýtné. Toto dilema ale vyřešila takřka prázdná nádrž, kdy nejbližší pumpa byla právě na dálnici, a museli jsme to tedy risknout, než-li někde zůstat bez nafty. Po těch pár kilometrech nervozity, zda přece jen nedojde, jsme konečně natankovali, a až na takřka neuvěřitelnou průtrž mračen s kroupami až o velikosti holubích vajec, kdy staré stěrače s potrhanými gumičkami absolutně nestíhaly, proběhl zbytek cesty v pohodě. Během ní jsem konstatoval, že vůle v řízení je takřka vražedná, bezmála půl otáčky volantem, a že i brzdy také mají do optimální kondice na některém kole o něco dál, než se patří, ale jinak vše fungovalo bez sebemenších potíží, jak bylo původním majitelem konstatováno. Když jsme dorazili na STK na provedení evidenční kontroly, byl Lux vymydlený jak po průjezdu myčkou, jak jej kroupy zadarmo vydrhly, a tak se technik ani moc nezhrozil, co to tam přijelo za starý krám. Pak už následovala jen krátká cesta do jeho nového domova, kde postupně proběhla důkladná prohlídka všeho pro detailní poznání stavu tohoto krásného stroje.

Stav před koupí

Životopis autobusu Škoda 706 RTO LUX

Tento Lux, k jehož pořízení jsem se tedy nakonec přesvědčil, byl vyroben roku 1967, a prvním držitelem vozidla byl Závodní výbor ROH – Odborový svaz pracovníků ČSLA, Automobilní opravářský závod Přelouč, spadající pod Ministerstvo národní obrany. Byl zřejmě hodně v provozu, protože v lednu 1978 prošel přímo ve svém působišti blíže nespecifikovanou generální opravou vozidla. Z podstaty následujících oprav šlo zřejmě zejména o karosářské práce.

V srpnu 1979 následovala generální oprava motoru, provedená výměnným způsobem v Československých automobilových opravnách v Čáslavi.

Tamtéž byla o necelé dva roky později v červnu 1981 provedena oprava podvozku výměnným způsobem a současně byl, zřejmě v rámci podvozkového kompletu, vyměněn i motor.

U armádních odborářů v Přelouči LUX dosloužil po 17 letech dne 31. srpna 1984 a nového majitele získal v Tělovýchovné jednotě Spartak Telč, takže se z pardubického okresu přesunul do jihlavského. V březnu 1985 byla ve vlastní režii Spartaku provedena střední oprava podvozku, načež úspěšně absolvoval technickou prohlídku.

Stav před koupí

V dubnu 1989 byly provedeny klempířské práce karosérie ve Společném zemědělském podniku pro opravu strojů v Telči, kdy zřejmě dostal svůj poslední lak, ve kterém vytrval až do počátku roku 2008. Kuriozitou této opravy bylo, že pro opravu bylo použito silných plechů ze starých směrových silničních tabulí.

30. května 1990 se uzavírá kapitola služeb pro sportovce a dle záznamů v TP nastává nelehké období, tak typické pro mnoho starých vozidel, kdy je Lux postupně vlastněn soukromými osobami, které když si jej pořizovaly nejspíše dost dobře nevěděly, co je vlastně čeká. Do října 2001 se těchto majitelů de facto v jihlavském regionu a okolí vystřídalo šest, přičemž ale za celou dobu od roku 1990 neměl ani jednou platnou technickou prohlídku, a autobus neustále očividně chátral. Nicméně poslední majitel před mou maličkostí to s ním již myslí vážně a provádí postupně nezbytné dílčí opravy, zejména podvozku – jako je prasklé uložení zadní nápravy, dává nová zadní listová pera, repasuje přední brzdy apod., takže v srpnu 2004 Lux projde po 14 letech úspěšně technickou prohlídkou, a od té doby ji každoročně, byť nesporně se zamhouřenýma oběma očima, získává. Tento majitel jej používá pouze příležitostně dvakrát či třikrát do roka pro své aktivity, nicméně i on nakonec došel k závěru, že Luxe prodá, a ten se tak nakonec onoho 15. května 2007 dostává ke mne.

První léto s Luxem

Přes léto jsme s Luxem absolvovali několik krátkých prověřovacích jízd, kdy jsem se snažil identifikovat, jak na tom ve skutečnosti je, a začal připravovat seznam dat nezbytných pro určení rozsahu renovace. Autobus na svá léta nevypadal až tak zle, ale pochopitelně koroze na první pohled okatá, ale i ta záludná – těžce latentní – bujela v podstatě všude, kam se jeden pořádně podíval. Spokojenost z tohoto pohledu mohla být pouze se střechou, a zejména s rámy střešních oken, protože ta byla v podstatě tímto zhoubným hnědým morem takřka netknutá. Spokojenost byla ještě i s rámem podvozku, ale vše ostatní již nějakým způsobem zasaženo bylo, takže jsem nakonec došel k jedinému možnému závěru, že na karosérii vše od oken dolů musí pryč.

Typické-novější barva horší jak původní

Mechanická stránka autobusu se, až na již zmiňovanou vůli v řízení a nesouměrné brzdy jevila docela dobře. Motor startoval na první převalení, kouřil přiměřeně typicky namodrale, pouze ovládání nastavování volnoběhu od řidiče nechodilo optimálně, a někdy motor po ubrání plynu zhasl, takže bylo nezbytné jej opět naladit. Převodovka při jízdách vypadala taktéž spokojeně a podobně se jevil kardan i zadní náprava. Loužičky oleje se kupodivu nikde neobjevovaly, ač o tom povrch agregátů moc nesvědčil, jak byly zašmírované, až jsem měl podezření, zda v nich tedy nějaký olej vůbec je. Pneumatiky na zadní nápravě byly dávno za zenitem, stejně jako všechna těsnění dveří, schrán, oken atd. Jediné, co z mechanických dílů nefungovalo vůbec, byly větráky teplovodního topení, a vůbec celá elektroinstalace působila většinou chatrným dojmem. Přední světlomety byly slepé jak patrona, a po tmě bychom teda nikam jet nechtěli ani omylem. Přední listová pera byla silně opotřebovaná, pravé mělo navíc prasklý hlavní list. Tlumiče pérování na první pohled v sobě asi moc oleje nedochovaly. Hlavní silentbloky upevnění karosérie byly dobré, leč ostatní dávno pryč. A tak dále, a tak dále…

V interiéru bylo vše původní, leč od opotřebení a sluníčka za ta léta takřka totálně zdegradované, takže zde nebylo ani na okamžik pomyšlení, že by se něco mohlo do budoucna ponechat. Na kovových dílech všude loupající se kdysi obnovená barva (přičemž ta původní pod ní vypadala netknutě, proč to, proboha, natírali?), obložení stěn a stropu zpuchřelé a různě vyboulené, potahy sedadel vyšisované, polorozpadlé a děravé, záclonky na oknech také dávno ztratily svou barvu a nějaké ty díry se v nich též našly, a ani koženky nevypadaly o mnoho lépe. Podlaha se sem tam vlivem špatného stavu některých prken lehce pohupuje, takže i ta bude muset nekompromisně ven, ale protože by se stejně musel prověřit stav jejích ocelových nosníků, není jí alespoň taková škoda.

Koroze zvenčí

Můj seznam věcí, které bude nezbytné zrenovovat, dosáhl délky asi šesti velmi hustě popsaných papírů formátu A4. Ten opačný seznam, co asi nebude potřeba dělat, měl tak pět, nejvýš šest bodů…

Nakonec tedy padlo definitivní rozhodnutí, že Lux musí projít kompletní opravou, abychom si pak někde nedělali profesionální ostudu, ale hlavně, abychom se skutečně nemuseli bát, zda nás někde na budoucích cestách něco nemilého nepřekvapí.

Koroze vespod s dobovou opravou-ze silničních cedulí

Počátkem srpna 2007 jsme se  sešli s dvěma lidmi, kterým jsem se rozhodl Luxe svěřit do osobního léčení, ke kterému v rámci možností přiložím i mé, či naše ruce k dílu. Ze své profese tyto „léčitele“ znám velmi dlouho, a dobře jsem věděl, že patří k těm nejpoctivějším a zároveň nejzkušenějším opravářům těchto přerostlých „osobáků“. Viděl jsem mnoho různých dílen, a srovnání jsem měl dostatečná, jak se nechá dělat generální oprava. V tomto smyslu jsem věděl, že se chyba nemůže stát. Při tomto setkání jsme se dohodli na rozsahu opravy, na tom, že Lux nebude jejich hlavní náplní pro naplnění tržní kapacity, ale vhodným vyplněním v jejích výpadcích, na vypracování rámcové cenové kalkulace opravy, jakož na termínu jeho přistavení na dílnu na počátku roku 2008, tak i na termínu dokončení na jaře 2009. Nakonec jsme si plácli.

Vše je za ta léta více než dost opotřebované

První výlet s Luxem

O prázdninách roku 2007 jsme ještě stihli uspořádat jeden skutečný odpoledně letní výlet pro kamarády, známé a děcka za koupáním s pěknou hospodskou zahrádkou přímo na pláži. Bylo nás přes dvacet, počasí bylo nádherně horké, a tak takřka čtyřiceti kilometrová cesta utíkala všem v naprosté pohodě. Střešní okna přiváděla do interiéru autobusu nádherně čechravý vzduch, což v dnešním autobuse rozhodně nezažijete. Autobus byl na cestu pečlivě připraven, uklizen a dá se říci, natěšen. Motor si spokojeně v kopcovité krajině předl, a tak se cíl cesty rychle přiblížil. Zatímco všichni pospíchali na pláž svlažit tělo i hrdla, Lux prošel rychlou prohlídkou, zda je vše v pořádku i pro cestu zpět, a teprve pak v klidu čekal na malém parkovišti na konec kratochvílí svých pasažérů.

Z prvního letního výletu

S ohledem na malé děti, ale zejména i na již zmiňované osleplé světlomety, jsme zpět vyrazili poměrně brzo, abychom dorazili zpět ještě za světla. To se povedlo, leč při vystupování cestujících si jeden z nich všiml, že se pod námi dělá loužička. Rychlým zjištěním bylo zkonstatováno, že cestou zpět začala trochu téct vodní pumpa, což zkušené motoristy nemůže vyvézt z míry, protože dostatek vody vozí sebou. Na dolití před krátkým přesunem do garáží stačily tak 2 litry vody, takže vše dopadlo dobře, všichni byli z výletu nadšeni i spokojení, že nás Lux spolehlivě dovezl tam i zpět.

Cíl výletu byl velmi příjemný

Návrat k Luxu, odpočívajícímu na parkovišti

První STK s Luxem

Koncem října 2007 ještě musel Lux absolvovat pravidelnou technickou prohlídku, aby v lednu mohl těch circa 150 km do své ozdravovny absolvovat legálně po svých osách. Trochu nervózní jsem byl, aby ji tak nějak ustál pokud možno bez ztráty kytičky. Nicméně když jsme přijeli na Stanici technické kontroly, tak jsme tam vyvolali takové malinké pozdvižení, přece jenom takovýhle kousek tam tak často nemívají. Paní na příjmu mi povídá: „Já Vám přidělím „Jardu“, ten má tyhle starý auta rád. Ale nejdřív musíte za roh na emise, tak až je budete mít, tak si venku stoupněte stranou, a on si pro Vás dojde.“

Na měření emisí nás uvítal starý pán, taky se trochu divil, kdo to k němu dorazil. „Zajeďte dovnitř a koukneme se na to“. Když se zavřely vrata, tak mne potěšil: „Trápit ho nebudeme, kouří moc pěkně. Dejte mne ty desky od paní z příjmu a já se na něj trochu podívám.“ Obešel ho kolem, nahlédl dovnitř a ptal se co mám s Luxem za lubem, zda ho budu opravovat, a bylo na něm vidět, že má k tomuhle nadšení úctu a dostatek pochopení.

Hnědý mor je vážně všudypřítomný

Po úspěšných emisích jsem tedy Luxe přistavil ke vjezdu na STK a napjatě čekal, co bude dál. Po chvilce se objevil technik a zamával na nás, ať vjedeme dovnitř. Když jsme zastavili nad kanálem, tak nám povídá: „Konečně pořádnej autobus. Už se těším, až si s ním aspoň ten kousek tady popojedu.“ Trochu se rozpovídal, že s ním taky jezdil, jak jinak, se sportovcema. Během řeči jsem mu také pověděl, že ho v lednu potřebuji převézt na opravu, že projde kompletní renovací. Trochu ho to udivilo, a nechal si vysvětlit, k čemu že to bude dobrý, načež mi říká: „Tak až bude hotovej, tak mi ho přivezte ukázat, krasavce.“ Pak nám tedy procvičil přední nápravu, a povídá mi, abych šel k němu dolů do kanálu. Ukázal mi, které kulové čepy mají vůli (krom jednoho v podstatě všechny, přičemž ten u levého kola ji má vskutku kapitální. Pak že ten prasklý list pera teda neviděl, ten že musel prasknout až někdy po kontrole. Pak si s Luxem popojel na brzdové válce, které ukázaly, že levé přední kolo brzdí o něco míň, než aby to bylo v normě, jak to pravé. Na zadním kole zase naopak pravé brzdilo málo a pozdě, u levého se zase pomalu vracel brzdový klíč. Vzal klíče, že to musíme polepšit, a tak mi je za mé asistence, kdy jsem prošlapával pedál brzd, zkusil seřídit. Předek se docela dal, ale pravé zadní si moc říci nedalo. Až později při renovaci jsem přišel na to proč – nahoře nad zadní nápravou byla brzdová trubka proděravělá z důvodu jejích dorazů při propérování na výfukové potrubí, takže tlak vzduchu zde nebyl dostatečný. Následně prošel celý spodek autobusu a zkonstatoval, že na svá léta vypadá líp, než spousta novějších krámů na silnici. Zkontroloval nám zevrubně i další věci, kontrolu hlavních světlometů ale vzdal, když na stínítku přístroje pro seřizování se objevilo pouze několik nesourodých světlejších fleků, a s úsměvem klukovských očí mi povídá: „No, asi víte dobře sám, kde Vás bota tlačí, tak doufám, že příště to bude bez chybiček. A, moc rád jsem se v tom trochu povrtal, nádhera.“

Cesta zpět pak utekla v pohodě, pouze na jedné křižovatce na nás nadšeně mával šofér německého autobusu, tak jsme jej také s úsměvem pozdravili.

Po úspěšné technické prohlídce jsem už Luxe uložil ke krátkému zimnímu spánku. Předtím jsem natankoval nějakou tu naftu a přidal do ní přípravkem proti tuhnutí chladem, vypustil vodu z chladiče, odkalil vzduchojemy a vyndal baterie a uložil je do tepla. Oba dva jsme věděli, že tento jeho spánek bude tentokrát krátký, protože již počátkem ledna se pojede daleko na důkladnou a zaslouženou renovaci.

Ale o jejím počátku až příště.