Příběh jednoho přeživšího autobusu Škoda 706 RTO LUX (I. část)

6. apríl 2009 od  

5.4.2009 – Všechno to začalo poměrně nevinně, již docela dávno. Koncem šedesátých lét, která byla vnímána jako vcelku příjemná doba k žití, byl položen – tehdy ještě naprosto nevědomě – první  kousek takového mého osobního malého puzzle, které se až o čtyři desítky let později začalo skládat do konkrétní podoby – autobusu Škoda 706 RTO LUX.

Tím prvním střípkem, který to tedy vše vyvolal, byl můj děda František – řidič autobusu – se kterým jsem já a mí rodiče jednoho dne absolvovali cestu jeho linkou do Prahy. Jako pětiletý jsem seděl vedle dědy na krytu motoru autobusu a sledoval jej, jak ovládá to skutečně obrovské monstrum. Jak jeho ruce úžasně ručkují po tom nádherném volantu, řadí, brzdí, tahá za tu krásnou páku u volantu, neustále kroutí takovým kolečkem nahoře na přístrojové desce, zastavuje, vybírá od cestujících peníze a vrací jim drobné z té velké kožené brašny, položené u mne na krytu motoru. A opět se rozjíždí, abych z té nezapomenutelné perspektivy, dané tím velkým, v polovině svislou příčkou rozděleným panoramatickým sklem, si dodnes zapamatoval ten úžasný pohled na stoupající „Andělské schody“ od Voznice nahoru ke kapli Malá Svatá Hora. Nu, od té doby bylo na nějakou dobu mým dětským přáním, být řidičem autobusu.

Fotografie mého dědy v mládí

Děda se narodil v roce 1914, vyučil se mechanikem, leč velmi brzy se mu práce na dílně stala zálibou a příležitostí k přivýdělku, protože jej za volant zlákal právě vyšší plat. Myslím, že děda patřil k takové té ryzí generaci profesionálních řidičů, kteří svými odchody do výsluhy, či chcete-li, důchodu, uzavřeli nezvratně jednu etapu této profese, která se dala shrnout pod slova – stavovská hrdost. Chleba tehdejších řidičů byl skutečně tvrdý – nešlo jen o řízení autobusu, ale i o jeho denní a pravidelnou údržbu, v zimě pak úmorné pravidelné noční natáčení motoru v dvouhodinovém intervalu, aby ve čtyři ráno šlo vůbec vyjet.

Z cesty LUXem v červnu 1975

Děda jezdil před svým, ze zdravotních důvodů předčasným odchodem do důchodu, linku Zadov – Praha. Celých patnáct let. Nejednou vyprávěl o svém řidičském životě, různých historkách, protože byl mechanik a k motorům měl velmi silný vztah. I o svém posledním autobuse – Škodě 706 RTO. S ním jezdil jedenáct let, a byl nadšen tím, jak ten autobus je pro řidiče skvělý – že topí, takže v zimě v něm není třeba jezdit v kabátě, že větrá, a v létě v něm tedy není vedro. Že má posilovač řízení, takže se krásně a lehce ovládá, má výborné brzdy, že je tichý, a nenáročný na údržbu, a že jej vůbec nejde srovnávat s autobusy či náklaďáky před ním, natož před válkou. A pak mi ukázal své zamaštěné montérky, do kterých se po příjezdu do Prahy a po úklidu autobusu převlékal, a šel dělat nezbytnou údržbu a opravy, aby odpoledne opět vyjel zpět, aby večer opět autobus uklidil, zašel si do místní hospody na pozdní večeři, přespal v místní nocležně řidičů a druhý den ve čtyři ráno opět natáčel autobus pro další štreku.

Tak tohle všechno položilo již v mém raném mládí základy k mému vztahu a obdivu k autobusu Škoda 706 RTO.

V sedmdesátých letech jsem se s ním najezdil jako pasažér ještě poměrně dost, ať už linkovými, nebo luxy na různé výlety. Ale začal být postupně vytlačován Š 11. Vnímal jsem, že ten autobus je modernější a asi určitě lepší, ale přesto jsem měl ertéóčko raději. To jsem ještě netušil, že v něm nakonec na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let strávím jako hokejový dorostenec čtyři roky při bezpočtu cest za našimi zápasy. Byl to LUX po vojácích, který náš oddíl koupil pro dorostenecké mužstvo. Byl v perfektním stavu, měl najeto pouhých 60000 km. „Mé“ sedadlo bylo na levé straně hned za zadním kolem, ale cesty zpět ze zápasů jsem většinou jezdil vpředu, sedíc, jak jinak, než na krytu motoru, a povídal si tam s naším řidičem Josefem. Byl to vynikající šofér, rychlý, razantní, tedy úplně jiným typem, než byl děda, jehož jízdní styl byl naopak velmi rozvážný a poklidný. Nicméně byl jistou navazující paralelou mého dědy, a i jsem si s ním o něm při těch cestách někdy povídal. Jinak, Josef si již na chleba nějaký ten pátek vydělával s ŠD 11, ale jak říkal, na každou cestu s naším Luxem se vyloženě těší, a že kdyby jsme už měli ešdu, raději by byl doma.

Náš hokejový LUX před restaurací, 1979

O Luxe se hokejovému oddílu staral on sám, a tak jsem mu asi dvakrát pomáhal s promazáváním podvozku, nebo jednou s odvrtáváním utrženého šroubu na přírubě výfuku. A protože to tenkrát z nějakého důvodu moc dobře nešlo, tak jsem si u toho vyslechl mnoho velmi neslušných slov.
Takže i zde, tentokrát díky hokeji, pokračovala cesta mého obdivu k autobusům Škoda 706 RTO LUX, která takřka o třicet let později vedla k jeho pořízení.

Nicméně, možná že i toto všechno by nikdy nevedlo k jeho koupi, nebýt toho, že jsem se nakonec v polovině devadesátých let minulého století přece jenom nakonec – byť nepřímo – dostal k činnosti v oboru výroby, oprav, modernizací a provozování vozidel hromadné dopravy osob. V rámci toho jsem se začal setkávat i s různými historickými vozidly – s jejich záchranou, renovací, což mne zajímalo, protože již jsem si nějaké to staré osobní auto též pořídil a renovoval. Ale až někdy do roku 2003, kdy jsem narazil na jednoho Luxe po renovaci, mne ani ve snu nenapadlo, že bych tento autobus vlastně chtěl mít. Asi teprve zde byl položen základ té pošetilé myšlenky, pořídit si autobus Škoda 706 RTO LUX. Přesto jsem se k definitivnímu rozhodnutí odhodlával ještě poměrně dlouho. Přece jenom, díky svým určitým zkušenostem s renovacemi starých osobních aut jsem dobře věděl, že to není jenom tak, do něčeho takového jít, a nemít vyřešeno garážování, rozhodně náročné financování takové renovace, a též nějaké rozumné využití. Na stará auta se totiž dívám tak – že mají sloužit i nadále tomu, k čemu byla zrozena. To jest ježdění a dopravě osob, a pochopitelně i jisté radosti z jejich řízení. Jinak řečeno, muzea aut mám rád, ale přijde mi to takové neosobní a vlastně vůči těm strojům neuctivé, opravit je, a nenechat jezdit, jen je zavřít, jako odkaz na minulost. Ano, asi to jednou čeká všechny veterány, až do nich nebude co nalít, ale to již bude opravdu jiná doba, která se jistě našich generací již týkat nebude.

Asi v roce 2005 tedy nastalo takřka nezvratné přesvědčení, že jeden autobus 706 RTO LUX bych rád získal a renovoval a dal mu šanci na prodloužení jeho historické služby – dopravě osob. Již nějakou dobu probíhalo mapování trhu, a nějaká ta příprava na jeho pořízení. Nikam jsem nespěchal, zdálo se, že vhodných autobusů je ještě relativně dost. Věděl jsem – po zkušenostech s osobními veterány – že hledám provozuschopný a kompletní kus, nejlépe s doklady a doložitelnou historií a pokud možno neznehodnocený různými úpravami, zejména již od různých soukromých vlastníků. Přibližně každých půl roku jsem objevil jednoho až dva luxe, o kterých se nechalo uvažovat, ale na druhou stranu skoro vždy jim něco z mých požadavků chybělo. Nakonec jsem si jednoho vyhlédl, byl blízko mé představě o ideálu autobusu k renovaci. Ale též měl nějakou tu drobnou chybku, a tak jsem vyčkával, a hledal dál, zda se neobjeví ještě nějaký vhodnější. Navíc se zdálo, že ani po všech těch v úvahu padajících luxech hlad moc velký není. Ale najednou jsem zjistil, že se po všech jakoby slehla zem, a zůstává ten jediný můj kandidát na koupi. Muselo následovat rozhodnut -, koupit, nebo ještě počkat? Ještě jsem si narychlo zkonzultoval situaci s několika znalými lidmi, a ti dali, sice nejednoznačné, ale většinové resumé – koupit.

A tak počátkem května 2007 proběhlo dojednání kupní ceny, a LUX, věřím že už na dlouhou dobu naposledy, změnil svého majitele.

Ale pokračování až příště.

pripravil: Jaroslav VERLÍK
Jarný seriál vám prinášame v spolupráci so zatiaľ nemenovaným majiteľom autobusu RTO LUX. Autobus prešiel kompletnou profesionálnou renováciou a v súčasnom období sa kompletuje. Seriál rozpávania vyvrcholí v polovici mája (června), kedy bude autobus oficiálne predstavený verejnosti aj všetkým známym jeho majiteľa, ktorí o renovácii tohto autobusu zatiaľ ani netušia. Bude to teda prekvapenie aj pre vás!

Komentáre

2 reakcií na “Příběh jednoho přeživšího autobusu Škoda 706 RTO LUX (I. část)”

  1. vojtik rto, 7. apríl 2009 8:05

    Tak to je nádherný čtení, to by klidně mohlo vyjít jako knížka, byl by to učitě pro určitou skupini lidí bestseller.
    Hlavně doufám, že někdo, kdo stejně jako já tuší, o kterého šikovného renovátora jde, tak že to tady netaktně předčasně neprozradí.

  2. admin, 8. apríl 2009 15:06

    To ste trafili klincek po hlavicke – ja som po precitani prvej kapitoly pochytil presne rovnaky napad – vydat subor takychto zaujimavych krasnych rozpravani a dobovych fotografii ako brozurku. Teraz mam plne ruky prace s rocenkou, ale ked sa co len trochu uvolnim, zacnem zstovat co by sa dalo urobit—:)